GPS:

vstup u bývalého pivovaru v Údolí:

N 48°47.17085', E 14°46.24463' 

48°47'10.251"N, 14°46'14.678"E

48.7861808N, 14.7707439E

vstup u hlavní brány v Údolí:

N 48°47.02220', E 14°46.13745' 

48°47'1.332"N, 14°46'8.247"E

48.7837033N, 14.7689575E

Turistická známka: č. 1362 - Tereziino údolí (k zakoupení také v KIC Nové Hrady)
Turistická vizitka: č. 2886 - Terčino údolí (k zakoupení také v KIC Nové Hrady)

 

Park byl v roce 1949 vyhlášen státní přírodní rezervací a od roku 1992 je součástí národní přírodní památky Terčino údolí s výměrou 139 ha. Kdy však započaly první parkové úpravy území nelze s určitostí přesně stanovit. V části dnešního údolí se již v 17. století nacházela buquoyská lovecká obora, nejsarší etapu realizace náročného záměru dokumentuje archivní materiál od roku 1770.

Panský komplex v údolí říčky Stropnice byl od počátku nazýván Neugebäude (Nové stavení) a to podle nově vystavěného sezónního zámečku. Záhy se ovšem objevuje i pojmenování Tereziino údolí, pro něž se zřejmě rozhodl Jan Nepomuk Buquoy, který tuto lokalitu věnoval své ženě v roce 1781. V její režii následně probíhaly veškeré zdejší realizace a díky velkému úsilí a značným výdajům se tu podařilo vytvořit jeden z prvních krajinných parků na českém území. Zde se uplatnila tvorba předních vídeňských a dalších umělců i poznatky z oblasti krajinotvorby a botaniky, čerpané převážně z německého prostředí. I přesto, že se nedochoval obrazový materiál zachycující nejranější podobu Tereziina údolí, nelze pochybovat o jeho dobové proslulosti, stvrzené mj. dvojí návštěvou císaře Františka II. v letech 1801 a 1812.

Tereziinou smrtí v roce 1818 ztratil park esprit i původní funkci. Její nástupci sice přikupováním pozemků soustavně zvětšovali jeho rozlohu, zdejším stavbám ale nadále připadala pouze příležitostná role. Přesto byla i nadále věnována péče krajinným kompozicím a průhledům, a to jak v rámci parku, tak dálkovým výhledům na dominanty města či panorama Novohradských hor. V polovině 19. století, za Jiřího Jana Buquoye, prošly některé stavby v parku romantizující přestavbou. 

 

Hamr

Hamerský mlýn byl až do roku 1751 majetkem Buquoyů, poté byl prodán a po sto let zůstal v soukromých rukou mlynářské rodiny Kristlů. Teprve v roce 1853 se podařilo získat Hamr i s pozemky zpět a Buquoyové mohli přikročit k dalším úpravám sceleného areálu Tereziina údolí. 

Do hamru můžete dnes zavítat jako hosté Penzionu Hamr za účelem rekreačního pobytu nebo návštěvy restaurace.

 

Lázničky

Takzvanou Václavovu lázeň založila hraběnka Terezie roku 1788 ve vyvýšené poloze nad říčkou Stropnicí a pojmenovala ji po svém otci, knížeti Janu Václavovi Paarovi. Nejednalo se lázně v běžném slova smyslu, ale o zahradní pavilon panské lázně spolu s osově rozvrženými dvoukřídlými stavbami malého panského dvora, který původně sloužil jako hospodářské zázemí Modrého domu. Vpravo se nacházely stáje, kolny a sklady, vlevo obydlí personálu. Téměř polovinu budovy Lázně zabíral salon otvírající se trojicí francouzských oken na terasu s vyhlídkou nad potok a směrem k Modrému domu. Vlastní lázeň měla charakter umělé jeskyně, tzv. grotty.

Do Lázniček můžete dnes zavítat jako hosté Wellnes penzionu Tereziiny Lázničky za účelem rekreačního pobytu nebo návštěvy restaurace.

 

Modrý dům

Modrý dům vznikl na přelomu 60. a 70. let 18. století jako sezónní panské sídlo Terezie Buquoyové. Dnešní ruina byla kdysi elegantní stavbou o rozměrech 15x12 m s šindelovou střechou, jejíž pozdější modrý nátěr dal objektu název. Přes svůj komorní charakter poskytoval podsklepený zámeček své obyvatelce veškerý komfort. Kromě velkého salonu obsahoval šest dalších obytných místností: přijímací, toaletní, hostinský a služební pokoj, ložnici a salonek. V sousedství pak stávala samostatná budova původní hraběcí kuchyně, později soužící jako obydlí rybářů a zahradníků. 

 

Vodopád

13 metrů vysoký umělý vodopád na říčce Stropnici představoval vždy jednu z největších atrakcí parku. Napájen je 720 m dlouhým náhonem, jehož posledních 128 m tvoří koryto z kamenných desek a úsek vysekaný přímo ve skalní stěně. Dle archivních pramenů položili nádeníci potrubí nového vodopádu již v roce 1782.

 

Humenická přehrada

Již od počátku postihovaly údolí občasné povodně a zvýšené průtoky říčky Stropnice. V rané fázi vývoje parku přišla nejničivější v srpnu 1794, kdy poničila celou horní část údolí, včetně staveb u vodopádu a většinu mostů. V květnu 1915 po prudké lokální bouřce dosáhla povodňová vlna místy až 4 metry. Ta v parku i v obci Údolí napáchala značné škody. Strhla mosty, zničila cesty a zejména vážně poškodila severozápadní část Modrého domu. V úseku mezi vodopádem a touto stavbou dokonce pozměnila koryto Stropnice. Zkáza byla dokonána při povodni roku 1935. Modrý dům se opravy nedočkal a postupem času z něj zbyly pouze ruiny. Z důvodu regulace průtoku a ochrany před povodní byla nad Tereziiným údolím v roce 1988 vybudována vodní nádrž Humenice.

 

Genofondový sad

Ovocný sad, který dens připomíná již jen několik zplanělých třešní, se nacházel na pozemku blíže tvrzi Cuknštejn. Jeho součástí býval i historický včelín. Současný sad byl založen v roce 2003 a stromky byly vypěstovány roubováním v různé výšce kmene na semenáč, tedy stejným způsobem, který se používal v selských zahradách našich předků. Rouby pocházely ze starých stromů rostoucích na Novohradsku v místech zaniklých osad a samot, na mezích nebo ve starých zahradách. Vedle odrůd kdysi všeobecně rozšířených, jako byla Strýmka, Jeptiška nebo Kardinál žíhaný, se zde nachází i pomologické rarity jako je např. Syreček úhřetický. Tím, že matečné stromy přežily na původních lokalitách někdy i sedm desítek let bez sebemenší péče, prokázaly svou vitalitu a odolnost ve zdejších podmínkách.

 

Tvrz Cuknštejn

Cuknštejn se nachází na jihozápadním okraji parku a patří mezi nejzachovalejší středověké tvrze v jižních Čechách. Nejstarší část tvrze nechal postavit rytíř Vilém Pouzar z Michnic v letech 1488-1491. Tvořilo ho východní a zapadní křídlo spojené s hradbami s předstupující vstupní věží a příkop s valem. Vilémovi příbuzní pak postupně dostavěli jižní křídlo s branou, severní křídlo, věž a vestavbu v severozápadním rohu. V roce 1620 se tvrz spolu s novohradským panstvím dostala do rukou Buquoyů, kteří ji využívali už jen jako hospodářský dvůr. Stavebně se objekt dále příliš nevyvíjel. V roce 2000 zchátralou tvrz koupil a citlivě zrekonstruoval soukromý majitel. Součástí opravy bylo i odborné zrestaurování fresek v objeveném prostoru původní gotické kaple.

 

Švýcarská chata

Švýcarské chaty se začaly objevovat v evropských zámeckých parcích od druhé poloviny 18. století. Tehdejší šlechtici na svých cestách pozorovali venkovský svět, který vnímali jako odraz ztraceného ideálu čistého života. Původní novohradskou švýcarskou chatu v Tereziině údolí nechal v roce 1852 Jiří Jindřich Buquoy přestavět. Její poloha na kopci severovýchodně od Gabrielina rybníku skýtala jedinečnou vyhlídku na Nové Hrady. V přízemí se nacházelo pět místností sloužících jako byty buquoyských zaměstnanců. Naopak trojice větších prostor v patře (salon, kabinet a pokoj sloužícího) byly určeny hraběcí rodině. Švýcarská chata prošla v posledních letech rekonstrukcí a patří skautskému oddílu Junák.

 

Park je přístupný veřejnosti celoročně bez omezení.
 

 

Další informace a obrazové materiály o historii Nových Hradů: www.novehradyhistorie.cz